Řím, Itálie, 15. května 2012
Vaše Excelence,
obracím se na vás v této přelomové době dějin Církve, jež může vystavit dílo arcibiskupa Lefebvra jedné z dosud největších zkoušek.
Duchovní život naší rodiny jsem svěřil do rukou kněží vašeho Bratrstva, proto se na vás obracím jako syn na svého otce – s úctou a naléhavou prosbou.
Až dosud jsem se o probíhajících jednáních mezi FSSPX a Římem veřejně nevyjadřoval. Jsem totiž toho názoru, že je rozumné držet se zásady nepouštět se veřejně do řečí o něčem, o čem tak málo vím. Přestože jste nás o dva roky trvajících jednáních i o praktických návrzích ze strany Svatého stolce, předložených během posledních osmi měsíců, v obecné rovině informovali, bližší podrobnosti nám dosud zůstávají skryty. Co je však z vývoje posledních dnů zřejmé, je to, že mezi vámi došlo v důsledku oficiální odpovědi FSSPX na návrhy učiněné Římem k vážné roztržce. Tímto dopisem na vás apeluji, abyste použili všechny vaše přirozené i nadpřirozené dary k tomu, aby jakékoli neshody mezi vámi navzájem nezpůsobily rozštěpení FSSPX.
FSSPX a věřící s ním spojeni byli v průběhu posledních čtyř desetiletí nespravedlivě pronásledováni i z vlastních řad zrazováni. Navzdory tomu neslo FSSPX dobré plody a zůstávalo věrně na vinici Páně. V okamžiku, kdy ode mne Bůh požadoval jasné a veřejné rozhodnutí ohledně svého postoje ke vztahu mezi FSSPX a Římem – bez ohledu na všechny právní, teologické a filosofické argumenty – bylo to právě toto měřítko, zmíněné samotným Kristem, jež v posledku rozhodlo: podle plodů poznáte je. Po celých čtyřicet let byly tyto plody dobré. Mám-li hovořit za svoji rodinu, byly nejen dobré, ale i hojné.
Jednota FSSPX, založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, byla svěřena do rukou nikoli jen řídícím strukturám, podobným těm, jež mají i jiné církevní společnosti, ale, zvláště po roce 1988, také vám čtyřem, coby biskupům Církve. Připustit rozpad této jednoty v tomto důležitém okamžiku dějin by způsobilo nenahraditelnou škodu na poli důvěry věřících, i Matce Církvi, trpící dnes bezprecedentní a pohoršující nejednotou ve svých řadách po celém světě.
Čtu-li mezi řádky, zdá se, že strategií nepřátel FSSPX (včetně Nepřítele), je bratrskou jednotu mezi jeho členy narušovat rozkoly, počínaje Kněžským bratrstvem sv. Petra, následovanými kněžími Camposu, redemptoristy z Orknejí, Institutem Dobrého Pastýře, et cetera. Tato ztráta kněží, i přes jejich nevelký počet bolestná, by nebyla ničím ve srovnání s roztržkou mezi vámi. Bratrovražedný boj uvnitř FSSPX by způsobil nevyčíslitelné škody duším a hrál do noty těm, kdo si přeji naprosté zničení FSSPX.
Je možné, že uniklá osobní korespondence mezi vámi byla pouhou výměnou upřímně formulovaných názorů o daném rozhodnutí, podobnou tomu, co se odehrálo před biskupskými svěceními v roce 1988. Nešťastným důsledkem jejich zveřejnění je však to, že někteří věřící a dokonce i někteří kněží FSSPX je používají jako donucovací prostředek k tomu, aby se i ostatní postavili na některou ze stran sporu.
Pro dobro FSSPX a s ním spojených věřících vás snažně žádám, abyste se sešli a učinili vše pro to, abyste zůstali nerozděleni. Pokud zjistíte, že rozdílné názory pramení z odlišného hodnocení situace, velice vás prosím, abyste se pokusili nalézt shodu. Nemohu vám býti více nápomocen než svými vroucími modlitbami, neboť neznám podrobnosti, týkající se rozhodnutí, k němuž máte dospět. Již však pouhé oznámení, že se spolu sejdete jako bratři a současně vyzvete věřící a kněze k modlitbám a ukončení dalších vzrušených diskusí, by bezpochyby přispělo k uklidnění situace mezi věřícími, spoléhajícími se na vaše vedení a vzhlížejícími k vám s vytrvalou nadějí v této nelehké době velkého odpadu od víry.
Omlouvám se vám za svoji smělost, s níž se na vás obracím, ale moc vás prosím, abyste má slova přijali jako cri de coeur dítěte vůči svým rodičům. Věřící půjdou nadále po cestě Pravdy; budou-li však naši pastýři ochromeni, vnese to mezi jim svěřené ovce zmatek, a stanou se tak tváří v tvář vlkům ještě více bezbrannými.
Na kolenou vás prosím, usmiřte se. Dobro FSSPX, duší a celé Církve od vás nežádají nic menšího. Nechť je Bůh s vámi a ať Panna Maria usměrní vaše rozhodnutí.
In Christo per Mariam,
Prof. Brian M. McCall
The Remnant Newspaper
Překlad: Michal Semín, Institut sv. Josefa, www.stjoseph.cz
The Sacrificial Nature of the Fatima Message and How it is Undermined
Videozáznam přednášky Michala Semína na konferenci Fatima – tvá poslední možnost (více o konferenci zde). Přednáška proběhla v úterý 15. května 2012 od 9:00, na úvod druhého dne konference ji uvedl John Vennari (CFN). Záznamy z ostatních přednášek zde.
Dr. Radomír Malý
Roma locuta, causa finita – Řím promluvil, záležitost je vyřešena. Tak to platí v Katolické církvi. Žel ale pro naše liberální katolíky není „Římem“ chrám svatého Petra, ale pražský kostel svatého Salvátora, odkud uplatňuje svůj „učitelský úřad“ pater doktor Tomáš Halík, profesor Filozofické fakulty Karlovy univerzity a akademický duchovní správce. Své „magisterium“ uplatňuje skrze média.
Nejčerstvějším vyjádřením Halíkova „učitelského úřadu“ je rozhovor pro Magazín MFDnes z 10. 5. 2012. U něho nelze ponechat bez odezvy tyto věty: „… na obou stranách spektra číhají opravdová nebezpečí. Na extrémní levici zavilí komunističtí důchodci a na extrémní pravici ještě horší nebezpečí – protievropská, nacionalistická uskupení, je tam sekta D.O.S.T., připomínající fašistoidní ultrakatolíky druhé republiky, populistka Bobošíková i neonacisté.“
Tady už přestává legrace. Já naopak vidím obrovské nebezpečí v tomto Halíkově zcela záměrném ukládání do jednoho koše naprosto odlišných politických uskupení, nemajících vůbec nic společného. Úplně stejným způsobem postupovala StB v 50. letech, když konstruovala monstrprocesy s odpůrci režimu: Na lavici obžalovaných zasedli často lidé zcela opačných politických orientací, diametrálně se lišící v názorech: např. bývalí protektorátní aktivisté s „kulaky“, odmítajícími vstup do JZD, lidovci, katolickými kněžími apod. Všichni před soudem představovali jednu skupinu, v níž všichni prý navzájem spolupracovali na „zničení lidově demokratického zřízení“, ačkoliv tito lidé se viděli poprvé v životě a jejich politické názory byly od sebe na hony vzdáleny.
Přesně tak je tomu v případě D.O.S.T. a neonacistů. Každý, kdo jen trochu zná program této iniciativy, nemůže tvrdit, že má něco společného s neonacismem, to je snad výplod chorého mozku. Protože ale mozek pana prof. Halíka vykazuje naopak známky výjimečného zdraví, nelze najít jiné vysvětlení, než že tento pán od sv. Salvátora tak činí buď proto, že program D.O.S.T. nikdy nečetl, nebo jde o záměr podobně jako u StB při fabrikaci monstrprocesů před cca 60 lety. Přiřazovat D.O.S.T. k českým neonacistům je podle mne nejen nehoráznost, ale též na lži založená veřejná urážka. Jejím důsledkem bude, že česká liberální veřejnost, pro niž Halík představuje téměř neomylnou autoritu, jakmile uslyší o iniciativě D.O.S.T., si vybaví ihned skiny, fackující Romy nebo Vietnamce, hajlující a poslouchající rockové koncerty, na nichž je uctíván Hitler a vyzývá se k instalaci nových plynových komor pro Židy. Něco takového je podvodnou manipulací nejhrubšího zrna a šířením nenávisti pod pláštíkem „obrany tolerance a demokratických hodnot“.
Podle prof. Halíka každý, kdo je „protievropský“, je „pravicovým extrémistou“, to zaznívá jako refrén z jeho mnoha veřejných vyjádření. Jenže může být katolický křesťan, tím spíše kněz, „proevropský“? Může podporovat současnou EU, ovládanou neomarxisty a liberálními socialisty, která vnucuje členským státům legalizaci sodomského hříchu, antikoncepce, potratů a oplodnění in vitro – a když se postaví některá země proti jako Maďarsko, které přijalo ústavní zákony o ochraně lidského života od početí až do přirozené smrti a o preferenci monogamní heterosexuální rodiny, tak se dočká výhrůžek a ekonomického nátlaku kvůli prý „netoleranci“? Může být katolík za takového statu quo „proevropský“? Pouze za cenu zrady katolické víry, jež hlásá pravý opak. Proevropskými se rádi staneme v případě evropského společenství států a národů, které bude postaveno na křesťanských principech s respektem suverenity historicky daných národních a etnických celků. Pro nás, české katolíky, a nejen pro ně, je a musí být největším nebezpečím právě současná politika EU, ovládané protikřesťanskými silami, jež usiluje o to, aby se celá Evropa stala moderní Sodomou a Gomorou.
Halík vidí větší nebezpečí „na extrémní pravici“ než „na extrémní levici“. Pokud nepovažuje soudružku učitelku Semelovou, velebící Gottwalda a obhajující politické procesy 50. let, za větší hrozbu než pár ukřičených holohlavců v ulicích, tak jen tak mimochodem připomínáme, že tato dáma je v parlamentě za politickou stranu, kterou volily statisíce občanů.
Iniciativa D.O.S.T., nazývaná páně Halíkem „sektou“, prý připomíná „fašistoidní ultrakatolíky druhé republiky“. Koho má na mysli? Katolické intelektuály, kteří po Mnichovu 1938 právem poukazovali na to, že tato tragédie českého národa možná byla trestem za odpadlictví od víry po r. 1918, za stržení mariánského sloupu v Praze, ničení soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a za veřejná pálení křížů? Pak musím panu profesorovi připomenout, že mezi tyto „fašistoidní ultrakatolíky“ patřili takoví velikáni české katolické literatury jako Jaroslav Durych, Jan Čep, Jan Dokulil, Jan Zahradníček, Václav Renč, novinář Stanislav Berounský aj. Nikdo z nich se za protektorátu neposkvrnil kolaborací a neprovinil proti národní cti, naopak Durych aktivně pomáhal pronásledovaným a Zahradníček s Dokulilem byli zapojeni v odboji.
Halík vytváří novou terminologii, která mate. V tomto případě je to pojem „ultrakatolík“. Doslovně znamená „zakatolík“, „více než katolík“. Podle katechismu je katolíkem ten, kdo byl platně pokřtěn, přijímá svátosti a nauku Církve a uznává papeže za její viditelnou hlavu. Neexistuje žádné „více než..“, kdo by např. mluvil o 8 svátostech místo 7, není „ultra..“, tedy „více než katolíkem“, ale heretikem, který, pokud ve svém bludu tvrdošíjně setrvává, se sám z Církve vylučuje. Halík má ovšem na mysli něco jiného – pojem „ultrakatolík“ se u něj vztahuje na toho, kdo důsledně žije podle víry a snaží se prosadit její principy ve společnosti. On sám často ukázal, že toto je mu cizí.
Ve zmíněném rozhovoru nepadlo jediné slovo o Bohu a Ježíši Kristu, dokonce ani tehdy, když se ho Martin Stropnický zeptal: „Jak se vám daří…navodit si potřebný klid a koncentraci k meditaci?“ Dr. Halík odpověděl, že pravidelně v létě odjíždí na pět týdnu do samoty v „poustevně“ a dodal: „Kdybych nebyl napojen na hlubší zdroj duchovní energie…byl by ze mne brzy povrchní a prázdný člověk.“ Jak obrovský rozdíl je tady proti katolickým mystikům a poustevníkům! Ti všichni se uchylovali do poustevnické samoty proto, aby rozjímali o Bohu, prohloubili svůj vztah k Němu jako k Osobě a odtud načerpali potřebné milosti pro apoštolát. Pojmy typu „zdroj duchovní energie“ jim byly naprosto cizí, neboť Bůh je Osoba, milující Bytost, a žádný „zdroj duchovní energie“. Tento termín pochází z buddhismu a z jógy, ke kterým má Halík ostatně velmi blízko, nikoli z křesťanství.
Pan prof. Halík tak znovu potvrdil, jako už mnohokrát, že jeho srdce nebije katolicky. Jinak by nehodnotil „známkou nedostatečný“ ty, kteří odmítají diktát současné nomenklatury EU a neignoroval přitom její hrubý nátlak na legalizaci potratů, antikoncepce, homosexuality a nemravné sexuální výchovy. To, že přesto dostal titul „monsignore“, je zarážející a odhaluje v plné nahotě závažnou krizi víry současné pokoncilní církve. Ale to už je jiná kapitola.
Michal Semín
Pod tímto názvem se v příštím týdnu, na jehož počátku si připomeneme 95. výročí zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě, koná další z řady mezinárodních konferencí, věnovaných pravému smyslu fatimského poselství, nedeformovaného modernismem a revizionismem liberálně orientovaných teologů.
Jak je z programu a seznamu přednášejících zřejmé (> PDF), konference to bude opět zajímavá. Jejím pořadatelem je Fatimské centrum, vedené ctitelem Panny Marie a věrným bojovníkem za zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci, P. Nicholasem Grunerem. Málokdo se otázkám, týkajícím se fatimských mariánských zjevení a jejich poselství světu, věnuje tak důkladně a obětavě, navzdory nemalým překážkám, kladeným nepřáteli Fatimy, jak on. Proto není divu, že jeho jméno se na programu přednášek objevuje nejčastěji. Mnozí příznivci Institutu sv. Josefa si jistě pamatují, že na jeho pozvání v Praze přednášelo několik účastníků letošní římské konference, jmenovitě P. Karl Stehlin FSSPX, Dr. Peter Chojnowski, Christopher Ferrara a šéfredaktor Catholic Family News John Vennari (oba posledně jmenovaní jsou také členy čestné rady ISJ). K více méně pravidelným řečníkům této římské řady fatimských konferencí přibyly tři osoby, jež zvyšují atraktivitu tohoto setkání. Prvním je švýcarský kněz FSSPX P. Gerard Mura, jenž je autorem několika zajímavých knih na téma Fatimy, viz zde, druhým pak americký ekonom a znalec katolického sociálního učení Brian McCall. Třetí osoba nebývá častým hostem katolických konferencí, přesto pořadatelé věří, že k některým aspektům fatimského poselství, především těm politickým, má co důležitého sdělit. Je jí Daniel Estulin, patrně dnes největší odborník na činnost tzv. skupiny Bilderberg, jejímž hlavním a vlastně jediným programem je ovlivňovat světové dění za účelem vytvoření systému tzv. globální vlády.
Moje přednáška, v níž se zamýšlím nad významem oběti v poselství Panny Marie z Fatimy a snahou progresivních sil v Církvi podstatný aspekt oběti z katolického náboženství odstranit, je na programu v úterý dopoledne.
Všechny přednášky budou nahrávány a odvysílány buď přímým přenosem či ze záznamu (zde), přímý přenos celé konference je také zajištěn speciální kabelovou a satelitní televizní stanicí v Římě a okolí nebo zde.
Po skončení konference budou videozáznamy všech přednášek a diskusí předány Svatému otci Benediktu XVI.
Z loňské konference, nazvané Consecration subito!, jsem zaslal dva příspěvky, zde a zde. Bude-li to jen trochu možné, rád bych podobnou reportáž uveřejnil i letos. Prosím všechny, kterým leží fatimské poselství a jeho věrné naplňování v životě Církve na srdci, o modlitbu za zdar této konference i za to, aby papež co nejdříve vyslyšel naléhavou výzvu Panny Marie a zasvětil Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci. V sázce je nejen mír ve světě, ale především spása velkého počtu duší.
Michal Semín
Vítězství Françoise Hollanda v prezidentských volbách může být jedním z posledních hřebíčků do rakve první dcery Církve. Tím netvrdím, že by případný triumf Nicolase Sarkozyho na osudu Francie mohl něco zásadního změnit. Sarkozyho konzervativní rétorika před druhým kolem prezidentských voleb byla zcela nepřesvědčivá, neboť neodpovídala jeho předchozímu působení v prezidentském úřadu. Jen těžko lze popřít fakt, že za jeho vlády kosmopolitní síly, usilující o definitivní likvidaci historicky vzniklých národů a států Evropy, ve francouzské společnosti výrazně posílily. Sarkozy nečinil nic proti ničivé imigraci z islámských zemí a neevropských kultur a jeho předvolební „kopněte si do svého muslima“ proto působí nevěrohodně až trapně.
François Hollande
Osud francouzského národa je protikřesťanskými silami výrazně ovlivňován přinejmenším od konce 18. století a těžko si lze představit obnovu Francie bez toho, že by se s dědictvím Velké francouzské revoluce kriticky nevyrovnala. To ostatně platí i pro ostatní evropské národy, čerpající z kalných vod organizovaného naturalismu a osvícenských představ o člověku a jeho právech, svobodě a lidské společnosti. V tomto smyslu tedy není zase až tak důležité, je-li prezidentem Francie radikální socialista, stoupenec multikulturalismu a genderového fašismu či liberální kosmopolita s příležitostnou konzervativní rétorikou. Obě varianty představují jen další demontáž, v případě Hollanda rychlejší, v případě Sarkozyho o něco pozvolnější, tradiční Francie.
Hollandovi příznivci na Bastile (Zdroj: BBC)
Hollande je upřímnějším a čitelnějším nepřítelem historické Francie než Sarkozy. Nepřímým důkazem jsou i jeho vítězství oslavující levicová mládež v ulicích a náměstích velkých měst, mísící se s neméně početnými zástupy protifrancouzsky smýšlejících nebělochů.
Jsou tu však i doklady přímé. Pár dní před svým zvolením pronesl v rozhovoru pro dekadentní mládežnickou rozhlasovou stanici Skyrock tato slova: „Stanu-li se prezidentem republiky, prosadím legalizaci homosexuálních sňatků a budu podporovat anonymní bezplatnou antikoncepci a zdravotní péči (čti potraty, pozn. MS) pro náctileté“. To není žádným překvapením, Hollande vždy patřil k předním propotratovým politikům francouzské levice.
Příznivci Françoise Hollanda (Zdroj: France 24)
Mohou na skonu Francie něco změnit opoziční politické síly, v čele s Národní frontou Marine Le Penové? Francouzská tradicionalistická pravice je dlouhodobě rozdělena do mnoha malých subjektů, z nichž některé se do volebních soubojů ani nepouští, neboť z monarchistických pozic odmítají kontext, v němž se francouzská politika odehrává. Katolické skupiny (čímž nemyslím konciliární struktury v čele s většinově progresivní biskupskou konferencí) pak oprávněně poukazují na některé skvrny na kráse předsedkyně Národní fronty, především pak na to, že tato matka tří dětí je již dvakrát rozvedená a že vedla vítězný spor o nástupnictví po svém otci s otevřeně katolickým křídlem NF, vedeným výrazným stoupencem tradicionalistického směřování strany Bruno Gollnischem.
Přesto je dnes Marine Le Penová patrně jediným politikem, jenž má alespoň nějakou šanci demoliberálním režimem ve Francii otřást. A když ne v základech, tak alespoň jeho fasádou. Program NF je i přes oslabení tradicionalistického proudu na dnešní poměry v Evropě stále silně prorodinný, odmítající potraty a sexuální indoktrinaci dětí a mládeže ve školách. Lze věřit, že NF bude ochotna řešit problém imigrace z cizích kultur, jakkoli není jasné, zda by byla ochotna k případné repatriaci protifrancouzsky smýšlejících cizinců. Otevřeně hovoří o vystoupení z eurozóny a postupném návratu k Evropě svobodných národů. Sporné jsou některé aspekty hospodářské politiky NF, kritika kapitalismu, chápeme-li jej jako výraz zájmu globalizovaného finančního sektoru a nadnárodních koncernů, znemožňujících širší rozdělení soukromého vlastnictví výrobních prostředků ve společnosti, je však také zcela na místě.
Marine Le Pen
Marine Le Penová v prvním kole prezidentských voleb uspěla více, než se čekalo. V kole druhém nepodpořila Sarkozyho, aby se jasně distancovala od jeho pokrytecké předvolební kampaně. Tím si vytvořila předpoklad pro ještě výraznější úspěch v parlamentních volbách, které se konají v první polovině června. I když dvoukolový volební systém Národní frontě příliš nepřeje, je dosti pravděpodobné, že ke dvěma dosavadním poslancům jich několik dalších přibude.
Navzdory tomu, že se ani touto cestou nelze dočkat brzké obnovy tradiční Francie, je přání úspěchu silám, jež její definitivní zánik alespoň oddalují, zcela jistě na místě.
Michal Semín
Díky dramatu nevidomého Čchen Kuang-čchenga a dalších Číňanů se svět dozvídá o brutalitě a tragédii čínské „politiky jednoho dítěte“.
Životní příběh nevidomého čínského disidenta Čchena Kuang-čchenga začal západní média zajímat, až když tento dlouholetý vězeň čínského režimu pronikl na velvyslanectví USA v Pekingu. Chtěl se na něm ukrýt před pokračující represí čínských úřadů.
Čchen Kuang-čcheng
Jednotlivým epizodám – od úniku z domácího vězení přes pobyt na velvyslanectví a vynucený převoz do nemocnice až po neúspěšnou snahu o setkání s ministryní zahraničí USA Hillary Clintonovou ujišťující čínskou komunistickou vládu o vynikajících vztazích mezi oběma státy, či verbální příslib čínského ministerstva zahraničí, že se v případě kladného vyřízení může Čchen stát jedním z více než tři sta tisíc studentů, kteří s požehnáním úřadů smějí studovat v zahraničí – se věnovaly zpravodajské agentury.
Všimnu si proto aspektu, který sice média zmiňují, ale detailněji nerozvádějí, ani neanalyzují. Disidenství tohoto statečného muže se totiž projevuje především v oblasti, jíž se typické západní lidsko-právní organizace vyhýbají jako čert kříži. Čchen stejně jako mnoho dalších Číňanů pronásledovaných a vězněných hájí lidské právo nejzákladnější – narodit se.
Důsledky čínské populační politiky
Díky těmto Číňanům se celý svět dozvídá o brutálních aspektech čínské „politiky jednoho dítěte“ spočívající v nucených potratech a nedobrovolné sterilizaci žen, vyvlastňování a jiných formách šikany. Ta je uplatňovaná vůči těm, kdo se protipopulačnímu diktátu čínského Úřadu pro plánování rodičovství nepodvolí.
Odhaduje se, že na čínském černém trhu s dětmi se jich každý rok prodá více než 70 tisíc.
Sociální důsledky „politiky jednoho dítěte“ jsou tragické. Ve spojení s tradiční čínskou preferencí chlapců vysoce vzrostla infanticida děvčat. Dnešní poměr mezi pohlavími činí 120 mužů na 100 žen v adolescentním věku, což vede k nárůstu vynucených sňatků, únosů žen a prostituci. Mnohé z dětí, které „politiku jednoho dítěte“ přežily, byly rodičům odebrány a umístěny do státních sirotčinců, v nichž však některé zemřely na nedostatek základní péče.
Jak se lze dozvědět z dokumentárního filmu Ztracené čínské děti (v roce 2008 natočila televizní stanice HBO), v důsledku této populační politiky vznikl rozsáhlý černý trh s dětmi organizovaný gangy profesionálních únosců. Odhaduje se, že se na něm každý rok prodá více než 70 tisíc čínských dětí.
Americká intervence zřejmě nebude
Demografické vyhlídky čínské společnosti nejsou také nijak růžové. Na přelomu tisíciletí podporovalo každého čínského důchodce deset pracujících. Bude-li Čína v „politice jednoho dítěte“ pokračovat, odhaduje se, že v roce 2020 bude tento poměr jedna ku šesti a v roce 2050 dokonce jen jedna ku třem. Rostoucí nedostatek dětí povede ke stejným sociálním a ekonomickým otřesům, které čekají evropské státy a vůbec všechny společnosti, v nichž se rodí málo dětí.
Pomůže radikální stoupenec potratů Barack Obama protipotratovému čínskému disidentovi Čchen Kuang-čchengovi?
Na místě je otázka: Proč je o vnitřní čínské genocidě v západních médiích tak málo slyšet? Možná i proto, že ji Západ od počátku jejího provádění v roce 1979, kdy se moci ujal „reformátor“ Teng Siao-pching, podporoval. A také nejspíš proto, že čínská komunistická vláda nečiní v podstatě nic jiného, než jen důsledně využívá výdobytků sexuální revoluce a s ní spojené mezinárodně koordinované populační kontroly, s jejichž prosazováním a následnou institucionalizací je vlivná část dnešních politických a intelektuálních elit euroamerického civilizačního okruhu spjata.
Čchen doufá, že administrativa Baracka Obamy mu bude ochotná pomoci, pokud se jeho situace zásadním způsobem změní k horšímu. Po opuštění velvyslanectví USA a odjezdu Clintonové z Pekingu se však on i jeho rodina obávají, že slib čínských úřadů zveřejněný 4. května na webových stránkách ministerstva zahraničí umožnit jim studijní pobyt USA, zůstane jen na papíře. Pomůže radikální stoupenec potratů Obama protipotratovému disidentovi?
Mám-li soudit na základě zásahu policie střežící prostor v okolí Bílého domu proti skupině aktivistů proti potratům požadujících účinnou pomoc Čchenovi, jehož výsledkem je zatýkání v jejich řadách, nevypadá to s touto americkou intervencí na rozdíl od mnoha jiných zrovna optimisticky.
Zvukový záznam kázání P. Tomáše Stritzka FSSPX
při mši svaté v Pardubicích 29. dubna 2012.
Převzato ze stránek FSSPX.
Formát MP3, vel. 12 MB. Stahujte zde >>>.
Michal Kretschmer
Čeští a moravští biskupové vydali 25. dubna dopis nazvaný Slovo biskupů k situaci ve společnosti, kterým se obrací na všechny občany, na něž v současné době doléhá složitá ekonomická situace. Jeho text je k disposici zde. Plně chápu zájem a starost biskupů zvláště o ty, na které tíživě dopadá současná ekonomická situace. Přesto však se musím postavit k tomuto dopisu kriticky, zvláště pak k některým jeho místům.
V dopisu je zmíněna „cesta nezbytných reforem“. Z kontextu dopisu vyplývá, že biskupové mají na mysli reformy s ekonomickými a sociálními dopady. Z toho, že tyto reformy považují za „nezbytné“ pak plyne, že se v principu biskupové staví za ekonomickou a sociální politiku vlády, tedy za řadu konkrétních vládních opatření. Biskupové jako kterýkoli občan mají jistě právo vyjadřovat své názory na konkrétní politické, sociální a ekonomické otázky. Jako biskupům jim přísluší formulovat a hlásat obecné mravní principy správného jednání v těchto oblastech. Jinou věcí je ale aplikace těchto principů na konkrétní situaci společnosti. Tady oprávněně mohou v některých případech existovat různá mínění zastávané katolíky, ať již jednotlivě nebo v nějakých organizovaných skupinách, která nejsou v rozporu s učením církve. Biskupové si zvolili souhlas s „cestou nezbytných reforem“; mohou tak činit jako občané, ne však tento názor požadovat jako jedině správný katolický postoj.
Současná česká vláda dílem pokračuje v tom, co bylo zavedeno za předchozích vlád, dílem připravuje či již zavedla nová opatření, která přispějí ke zhoršování ekonomické situace většiny občanů. Seznam těchto věcí by byl velmi dlouhý. Zmiňuji např. nárůst důchodů nižší než úroveň inflace, zvyšující se spoluúčast pacientů na lékařských úkonech, nedostatečná podpora rodin řádně se starajících o své děti, nárůst daně z přidané hodnoty, nárůst správních a soudních poplatků, nekompetentní a zkorumpované justice, implementace zbytečných a škodlivých direktiv Evropské unie. Další je zvyšování tzv. regulačního poplatku za vyšetření lékařem. Již sám tento název usvědčuje vládu z prolhanosti; neboť co je regulačního na tom, že pacient jej musí platit, i když návštěva lékaře je nezbytná. Jinou vládní lží je tzv. sociální a zdravotní pojištění, které je de facto formou daně, protože není dopředu přesně dopředu definováno, jak je obvyklé v normálním smluvním vztahu, jaké plnění se pojištěnci dostane v případě vzniku pojistné události, jakým jsou zdravotní potíže nebo dožití se penzijního věku, který také se uzpůsobuje podle nápadů vlády.
Vláda se snaží šetřit především na širokých vrstvách obyvatelstva a sama si pěstuje obrovský úřednický aparát a promrhává peníze daňových poplatníků na někdy zbytečných a často předražených státních zakázkách. Stát se věnuje řadě činností, které jsou špatné nebo mu vůbec s ohledem na princip subsidiarity nepříslušejí. Porušováním tohoto principu, který má oporu v katolickém sociálním učení, je též mechanické přijímání evropské legislativy. Připomínám, že současní čeští a moravští biskupové byli před několika roky velmi silně pro vstup do Evropské unie. V rámci šetření (a nejen proto) by tedy předně mělo proběhnout vymezení toho, co stát má dělat, a následně jak to má dělat efektivně. Až na výjimky ve státní (a také veřejné) správě neproběhlo na rozdíl od řady soukromých firem zmapování a zlepšování (příp. až jejich kompletní nový návrh) prováděných procesů. Její personální obsazení z velké míry zahrnuje tři kategorie: osoby odborně neschopné, které by neobstály v konkurenci v soukromých firmách; osoby, které nechtějí nebo nemohou (např. matky s dětmi) naplno pracovat; ti, kdo nepoctivě až protizákonně kořistí ze státu jsouce mezi sebou a s různými firmami propojeni neformálními a korupčními vztahy. Tímto postupem by mohlo dojít k silné redukci úředníků ve státní a veřejné správě a tím i k významným úsporám a celkově k lepšímu fungování státu. To však vláda nečiní, opírajíc se tak o zbytnělý byrokratický aparát. Budou-li současné tendence pokračovat, může dojít i k tomu, že k udržení se moci bude třeba zapojit policii, příp. i vojsko, jak se nezřídka stávalo ve špatných diktátorských režimech.
Současná ekonomická a sociální situaci společnosti je z velké míry důsledkem špatného mravního stavu jak jejího vedení, tak i jejích jednotlivých členů. Její náprava není možná jen vládními a legislativními rozhodnutími bez nápravy mravní. I když to není výhradně starost církve, biskupové by měli na nepravosti více upozorňovat a postavit se více na stranu národa proti jeho špatné vládě. Tedy nejen konejšit národ příslibem Boží pomoci, které se mu ovšem dostane, obrátí-li se k Bohu. Servilní prohlášení československých biskupů vůči tehdejší vládě známe z éry socialismu; není důvod je, byť v mírnější formě, opakovat. A ve svých výrocích a činech by biskupové neměli dbát toho, že by tím mohly být ohroženy ony mnoho let stále slibované a odkládané (i když nedostatečné) tzv. církevní restituce, tedy navrácení ukradeného zlodějským státem, jehož současný stát je jeho nejen právním, ale do značné míry i ideovým nástupcem. Kdyby zde byly spravedlivé soudy, umím si představit, že by se církev se státem o svůj majetek soudila.
Prohlášení biskupů nejen, že podporuje tuto asociální vládu, ale ještě se jí snaží chránit, když varuje před těmi, kdo „podněcují ke hněvu a nenávisti“. Tady je třeba říci, že nenávist vůči lži a všem hříchům je (na rozdíl od nenávisti k člověku) je zcela na místě. V Písmu svatém je mnoho míst, kde taková nenávist je žádána nebo chválena, např. Žalm 26,5; 45,8; 97,10 (mějte v nenávisti zlo); 119,128; 119,163; Přísl 8,13; 13,5; Amos 5,15. Ani hněv není vždy hříchem, totiž je-li v souladu s rozumem. Sv. Tomáš Aq. píše (STh II-II q.123 a. 10), že umírněný hněv pomáhá statečnému v jeho skutcích. A v STh II-II q.158 a. 1 výslovně píše, že „hněvá-li se někdo podle správného rozumu, potom hněvati se je chvalné“ Samozřejmě, že existuje špatný hněv, jako byl např. hněv Kainův, než zabil svého bratra (Gen 4,5), ale je tu třeba rozlišování. Chybí-li, pak takové výroky jsou spíše výzvou typu „držet hubu a krok“. O hříšném a nehříšném hněvu poučuje sv. Tomáš v STh II-II q.158 a. 2: „Musí se říci, že hněv, jak bylo řečeno, vlastně označuje nějakou vášeň. Avšak vášeň smyslové žádosti potud je dobrá, pokud je řízena rozumem. Jestliže však vylučuje řád rozumu, je zlá. Avšak řád rozumu ve hněvu lze pozorovati z dvojího. A to, nejprve co do žádoucího, k němuž tíhne, což je msta. Pročež, žádá-li někdo, aby nastala msta podle rozumu, je to chvalná žádost hněvu, a sluje hněv z horlivosti. Jestliže však někdo žádá, aby nastala msta jakkoli, proti řádu rozumu, třebas, žádá-li potrestání toho, kdo nezasloužil, nebo více, než zasloužil, nebo také ne podle zákonitého řádu, nebo ne pro patřičný cíl, jenž je zachování spravedlnosti a náprava viny, bude to neřestná žádost msty a sluje hněv z neřesti. Jiným způsobem se pozoruje řád rozumu při hněvu, co do způsobu hněvání, aby totiž hnutí hněvu nezřízeně nevřelo, ani uvnitř, ani zevně. A jestliže se to opomine, hněv nebude bez hříchu, byť někdo žádal spravedlivou mstu.“
Závěrem bych chtěl jen poznamenat, že je snazší uvést, jak se v současné situaci nemá postupovat než na základě podrobné analýzy se znalostí faktů navrhnout správná opatření ve světle sociální nauky církve. To je jistě velmi obtížný úkol.
Evropský parlament (EP) přijal 13. března usnesení o rovnoprávnosti žen a mužů v Evropské unii. Odvolává se v něm mimo jiné na zprávu Agentury pro základní práva o homofobii, transfobii a diskriminaci na základě sexuální orientace a pohlavní identity z roku 2010. EP v usnesení požaduje větší zapojení žen do pracovního procesu, aby do roku 2020 bylo dosaženo [...]
[článek Michala Semína na České pozici]
Michal Semín
Po poledni 19. dubna nalezl procházející se pár na trávníku na Černém mostě v Praze pohozené tříměsíční lidské embryo. Nález mrtvého plodu ohlásil policii, načež kriminalisté vyhlásili pátrání po jeho matce. V té záplavě zpráv, jež na nás internetové servery denně chrlí, si význam této události asi málokdo uvědomí. Nespočívá však v tom, co bylo nalezeno, nýbrž v tom, jak na tento nález reagovali policisté.
Embrya tohoto věku končí smrtí poměrně často. A nikoli takto pokoutně, ale za přímé asistence lékařů, kteří když zrovna neničí vzniklý lidský život, pomáhají jinému na svět. Tuto praxi hájit jen za toho předpokladu, že ten, kdo umírá, není člověk, bezbranná lidská bytost, existenčně závislá na vůli svých rodičů a těle své matky, ale pouhou tkání těla ženy. Je-li tomu tak, pak je jeho likvidace analogická odstranění nádoru. Pokud je však samostatnou lidskou bytostí, jehož potence čekají jen na své plné uskutečnění (ostatně tak je tomu s člověkem po celou dobu jeho života), pak je zmaření jeho života vraždou. Tertium non datur. Platí-li první možnost, pak je chování policie na Praze 9 absurdní. Nalezené embryo mělo skončit v popelnici, kde ostatně končí i plody, jejichž život končí v důsledku kyret či injekčních stříkaček. Místo toho policie hledá matku embrya. Z toho přirozeně vyplývá, že embryo není částí těla ženy, jak nám tvrdí zarputilé feministky a další post-osobnosti potratového průmyslu. Dokonce i příslušníci tradičně vysmívané policie vědí, že se jedná o samostatný subjekt, a to lidský, neboť není známo, že by se komukoli, dokonce ani propotratovým aktivistkám, místo dítěte narodilo třeba takové tele.
A kdo je na tom duševně lépe než tele, měl by mít i tu schopnost se v tomto problému intelektuálně i mravně zorientovat. Vhodnou pomůckou k důkladnému promýšlení otázky hodnoty lidského života je i nedávno vydaná kniha Embryo – Obrana lidského života. Vřele doporučuji.
Nejnovější komentáře