Katolický domov a náboženské umění

Matthew Brooks

Když už si je člověk ochoten přiznat, že v dnešním světě probíhá soustavný a neúprosný útok na katolickou rodinu a její morální hodnoty, pak z toho plyne, že takový domov musí být náležitě opevněn, aby se tomuto útoku ubránil. Ne však ocelí, ostnatým drátem a kulomety, protože k čemu ty by byly proti neviditelnému nepříteli, požírači duší? Pro zajištění účinné obrany musí být domov opevněn duchovním pancířem a duchovními zbraněmi. V jádru každého účinného opevnění rodiny a domova jsou umělecká díla s náboženskou tematikou, neboť jsme dívající se tvorové a jako takoví jsme značně ovlivňováni vizuálními vjemy.

Díky technice jsou dnes vizuální obrazy všude. Člověk nemůže ani vyjít z domova, aniž by na jeho oči nezaútočil nějaký zrakový vjem, od svůdných žen vyhlížejících z obálek časopisů u pokladen v supermarketech až k velkým světelným billboardům, které nás vyzývají, abychom se podřídili své touze a užívali si života. Módní oblečení, přepychová auta, zářící výklady obchodů, to všechno nás s ďábelskou naléhavostí odklání od Boha ke světu pokaždé, když vyjdeme ze dveří svého domova. Každý den se vracíme domů s hlavou plnou lákavých duševních vjemů, které nepřestávají rozptylovat a ohrožovat náš duchovní i mravní život.

Svátosti a pobožnosti, jako je růženec, jsou zbraněmi odporu, ale jádrem jejich účinnosti je rozjímání. Rozjímání je prostředek, kterým Boží milost vstupuje do naší duše, živí ji a posiluje, uzdravuje rány obdržené v každodenním boji a připravuje ji na její věčný osud.

Bezmyšlenkovité přijímání eucharistie má pramalou cenu, a dokonce může být hříchem, naproti tomu vroucí a upřímná vděčnost a rozjímání během mše svaté a přijímání Kristova Těla znamená pro každého mimořádný duchovní přínos. Totéž platí o růženci; mechanické a povrchní odříkávání modliteb, zatímco si v duchu plánujeme nákup potravin, přinášejí, pokud vůbec, tak jen málo dobrého, oproti tomu důkladné a láskyplné rozjímání o každém tajemství sv. růžence přináší bohatství milosti a světla.

Kontemplace sestává z vytváření a ovládání duševních obrazů k tomu, abychom si zviditelnili a vcítili se do toho, o čem přemýšlíme. Ať již to je zbožné rozjímání, abstraktní úvaha nebo dokonce nečisté myšlenky, to všechno se váže na duševní obrazy. Odkud tyto obrazy přicházejí? Z naší zkušenosti, především z toho, co jsme kdy spatřili.

Naneštěstí většina toho, co jsme v průběhu svého života viděli, může být jen těžko vhodným podkladem pro rozjímání. Nepřeberné množství světských obrazů, které v životě získáváme, je ve skutečnosti tím, co činí naše rozjímání tak obtížné. S ďáblem za zády a s množstvím jeho svůdných návrhů čelíme úkolu vytvářet v mysli obrazy něčeho, co jsme nikdy neviděli.

Tento proces vypadá nějak takto: Snažíme se rozjímat o ukřižování, události, jejímiž svědky jsme ve skutečnosti nebyli, ale o které přeci jen něco víme. Víme, že náš Pán byl ukřižován na dřevěném kříži. Viděli jsme dřevo a víme, jak vypadá, takže v mysli si můžeme sestavit kříž. Víme, jak vypadá muž, a tak se snažíme umístit na kříž myšlený obraz muže, ale někde během toho se snažíme určit, z jakého dřeva byl kříž zhotoven. Napadá nás, jestli přístřešek nad vchodem, který je také dřevěný, nepotřebuje natřít, a jak se v myšlenkách snažíme vyřešit, kam zařadit do již tak naplněného víkendu tuto práci, slyšíme slova „Sláva Otci …“ a zjišťujeme, že jsme zase přišli o celý desátek růžence.

Mysl – tak jako voda – hledá vždy cestu nejmenšího odporu. Přístřešek je viditelně přítomný, zatímco Kristus, alespoň tělesně, nikoli. Vyžaduje proto daleko větší úsilí vytvořit si v mysli obraz ukřižování než planě přemýšlet o bezprostředně vnímaných skutečnostech. Ty druhé vídáme každý den a tak nám jejich obrazy přijdou na mysl snadno, a protože jsou tak čerstvé, vyžaduje to malé nebo dokonce žádné úsilí je tam udržet.

Jediným protilékem na tyto problémy je náboženské umění, neboť konkuruje velkému množství ryze světských představ a umožňuje plodné rozjímání tím, že naší mysli předkládá „prefabrikované“ obrazy, které dovedou ulehčit mnohé z úsilí potřebného k vytvoření takového duševního obrazu, a ponechávají tak mysl volnou pro uvažování o překrásných tajemstvích naší víry do stále větší hloubky. Nepřátelé Boha jak uvnitř, tak vně církve si toho jsou dobře vědomi, a proto s velkou horlivostí pracují na „odstrojování“ našich kostelů a na korumpování těch, jimž dal Bůh dar schopnosti vytvářet inspirující díla náboženského umění. I když můžeme mít jen malý vliv na to, co se dnes děje v našich kostelech, máme přece jen kontrolu nad tím, co se odehrává v našich domovech.

Když uvážíme, že kněží, řeholníci, biskupové, kardinálové a papežové zítřka vyjdou z dnešních katolických domovů, a víme, že rozjímání je základem všech ctností a duchovního pokroku, pak otázkou není, zda by doma mělo být pamatováno na náboženské umění, ale spíše, zda si nějaký katolický domov může dovolit být bez něj!