NON HABEMUS PAPAM

Michal Semín

Prohlubující se zdravotní komplikace Jana Pavla II. dávaly tušit, že se ocitá na prahu své smrti. Jeho příkladné a důstojné umírání zůstane navždy svědectvím světu, který je v základních otázkách života a smrti zcela jiného smýšlení než smýšlení církve. Ačkoli bylo zřejmé, že se s velikou pravděpodobností již neuzdraví, papežova smrt každým věřícím hluboce otřásla. Jsme na konci třetího nejdelšího pontifikátu v dějinách církve. Papežův stolec je prázdný. Konkláve volící nového papeže začíná 18. dubna v 10 hodin dopoledne. Papežové 20. století byli zvoleni hned v několika prvních dnech volby, vzhledem ke změnám v hlasovacím mechanismu, které Jan Pavel II. v roce 1996 učinil, je však možné, že konkláve bude trvat déle než obvykle. Zatímco dříve bylo nutné získat pro kandidáta dvě třetiny všech hlasů, stávající pravidla umožňují, aby po řadě neúspěšných kol byl papež zvolen pouhou většinou. Tato změna dává prostor početnější skupině kardinálů-volitelů k zablokování prvních volebních kol a vyčkání na okamžik, kdy bude možné prosadit méně konsensuálního kandidáta nadpoloviční většinou hlasů.

Považuji za důležité zmínit se zde o dvou aspektech papežova skonu a volby jeho nástupce. Předně, nenechme se ovlivnit tím, jak o celé věci referují sdělovací prostředky. Jejich orientace i zájmy jsou s katolickými jen obtížně slučitelné. Jejich příliš časté sledování nás navíc snadno uvrhne do polohy pouhých vnějších pozorovatelů a tak hrozí, že si přestaneme uvědomovat, jak osobně se nás celá věc, jako údů Mystického těla Kristova, dotýká. Je daleko více na místě, abychom dobu do volby nového papeže trávili spíše na kolenou a s růžencem v ruce než před televizní obrazovkou, přenášející obrazy a komentáře z Vatikánu.

Nelze přehlédnout, jak velkou pozornost papežově osobě, životu i smrti, věnovaly a dosud věnují sdělovací prostředky po celém světě. Zahraniční zpravodajské stanice v den skonu Jana Pavla II. o téměř ničem jiném nereferovaly. Ti, kdo si již zvykli na to, že mediální prezentace života církve a katolické víry byla dosud spíše negativní, byli nejspíš překvapeni tím, jak pozitivní obraz Jana Pavla II. sdělovací prostředky vytvořily. Jaké hodnoty a postoje na zesnulém papeži nejvíce oceňovaly? Jeho lidskost, úsilí o mír, angažovanost na poli lidských práv, otevřenost k modernímu světu a jiným náboženstvím. CNN věnovala několik pořadů ohlasům z židovského prostředí, jehož představitelé zvláště oceňovali zásadní změny, kterých ve vztahu k soudobému judaismu bylo pod vedením Jana Pavla II. dosaženo. Na znamení úcty k zesnulému papeži byl v mnoha zemích světa, včetně naší vlasti, vyhlášen den státního smutku a vlajky byly svěšeny do půli žerdi. Díky těmto projevům náklonnosti k Janu Pavlu II. si možná značný počet lidí mohlo poprvé uvědomit, co pro církev znamená papežský úřad a jaký význam může mít papež pro celý svět. Můžeme se tedy domnívat, že sekularismu dochází dech, že si svět více než dříve uvědomuje důležitost křesťanské víry? Buďme realističtí a zamysleme se nad tím, co svět na zesnulém papeži nejvíce oceňuje. Pontifikát Jana Pavla II. je považován za v jistém smyslu revoluční, a to právě svým příklonem ke světu a otevřeností k jiným náboženstvím a světonázorům. Vyzdvihován je jeho vstřícný postoj k judaismu a současně i k islámu, jeho podíl na pádu komunismu a šíření demokratických hodnot. Málokterý papež se vyjadřoval slovníkem moderní doby tak, jako Jan Pavel II. Mnozí komentátoři, církevní i světští, otevřeně oceňují do jaké míry se církev za posledních dvacet let odklonila od tradičního modelu. Nic z toho, co svět a sekulární média na Janu Pavlu II. oceňují, však nemá s vlastním papežským úřadem nic společného. Pro hodnocení výkonu papežského úřadu je třeba volit zcela jiné měřítko. Je také na místě rozjímat slova našeho Pána zaznamenaná v evangeliu sv. Jana: „Jestliže svět vás nenávidí, vězte, že dříve nežli vás, nenáviděl mne. Kdybyste byli ze světa, svět by vás miloval. Poněvadž však ze světa nejste, nýbrž já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“. V této souvislosti vzpomeňme na útoky médií proti Janu Pavlu II., kdykoli hlásal pravdy víry či odporoval duchu doby, připomínaje věřícím i celému světu morální učení církve. Ostatně i mnozí z těch, kteří dnes Jana Pavla II. oceňují pro jeho otevřenost světu a jiným světonázorům, jej nepřestávají kritizovat za příliš rigidní postoj v otázkách potratů, antikoncepce, homosexuality, rozvodů, svěcení žen či celibátu. Vzpomeňme také na odmítavou reakci na vydání encykliky Dominus Iesus. V tu chvíli se projevil skutečný poměr mezi církví a světem nevěry, jak o něm smýšlí Ježíš Kristus. Sekulární média mají jasno – má-li budoucí papež získat sympatie světa, bude muset provést ještě zásadnější změny, než k jakým došlo v posledních desetiletích.

Další skutečností, hodnou zaznamenání, je spontánní „kanonizace“ zesnulého.V tomto smyslu vyzněla i slova arcibiskupa Leonarda Sandriho, kterými oznamoval shromážděným věřícím na náměstí sv. Petra úmrtí papeže: „V 9 hodin 37 minut se náš Svatý otec navrátil do Domu Otcova“. V témže duchu se neslo mnoho komentářů i kázání, včetně kázání kardinála Josepha Ratzingera při zádušní mši. O čem mohou vypovídat tato slova? Jistě svědčí o přívětivé mysli mnoha prostých věřících, u mnoha to však může být i známkou ztráty víry v očistec a užitečnost přímluvných modliteb pro ukrácení očistcových muk. V dobách, kdy se katolickým prostředím nešířil svůdný blud univerzální spásy, se za zesnulého sloužilo Rekviem s hymnem Dies irae, připomínajícím vážnost onoho okamžiku, kdy člověk předstupuje před Krista ke svému osobnímu soudu. Modlitba za papeže tedy není projevem solidarity se zesnulým, jak jsme se mohli dozvědět z úst P. Hermanna, ale skutek duchovního milosrdenství.

Modleme se však již nyní i za jeho nástupce. Bude před ním stát mnoho nelehkých úkolů. Bude třeba, aby pokračoval ve všem dobrém, čím se vyznačoval pontifikát Jana Pavla II. a zároveň usiloval o odstranění všeho, co přispělo k úpadku v církvi, vyvolaného demokratizačními a liberalizačními „reformami“ po Druhém vatikánském koncilu. O budoucí podobě nového pontifikátu by mohla cosi naznačit již volba jména nového papeže. Bude jím Jan Pavel III. nebo Pius XIII? Anebo někdo úplně jiný? Svěřme všechny tyto úvahy a starosti do Boží Prozřetelnosti, neboť Bůh je právě tím, kdo vše, co chce či i jen dopustí, koná ve prospěch naší věčné spásy.