Vtělení a západní civilizace

Thaddeus Kozinski

„Co je špatného na světě?“ Na tuto otázku, položenou formou esejistické soutěže, nabídl G. K. Chesterton výstižnou odpověď: „Já jsem to, co je špatného na světě.“ Vy a já jsme tím problémem. Jestliže my hříšníci jsme sami důvodem toho, co je na světě špatné, pak důvodem pro to, co je na světě dobré, je bezhříšný Kristus. Jako katolíci víme, že kořenem problémů světa je prvotní hřích, a víme, že řešením je Kristus – ale jednáme a smýšlíme opravdu v souladu s touto pravdou, s dostatečným vědomím přednosti nadpřirozeného? Svět nám stále říká, abychom ponechali Krista a vše nadpřirozené v „náboženské“ sféře a mimo světské záležitosti, kde vládne příroda – že náš Pán má mít pouze nepřímý vliv na svět! Toto je hereze naturalismu, převažující hereze naší doby. Nakazila církev stejně jako svět a je tragické, že nakazila dokonce i mnohé jinak tradičně smýšlející katolíky. Kolik z nás může upřímně tvrdit, že důsledně myslíme, cítíme a jednáme, jako by byl nadpřirozený svět skutečnější než svět přirozený?

Abychom se před tímto pokušením úspěšněji chránili, musíme nejprve plně pochopit význam Božího vtělení ve všech jeho důsledcích pro lidskou společnost, neboť je to právě ona teoretická i praktická lhostejnost ke skutečnosti vtělení a jeho přímé odmítání, které jsou v jádru všech problémů moderního světa. Dnes existují čtyři oblasti, o které společnost projevuje široký zájem: náboženský pluralismus, vzdělání, svoboda a budoucnost západní civilizace. K tomu, abychom řádně pochopili povahu problémů v těchto oblastech a také jejich řešení, musíme je vidět a hodnotit ve světle Božího vtělení. Anarchie, jakou je moderní kulturní a náboženský pluralismus, hloupost a povrchnost moderního vzdělání, dekadence, která si říká svoboda, a celkový rozklad západní civilizace jsou problémy, které nelze ani řádně pojmenovat, tím méně řešit, budeme-li odhlížet od skutečnosti vtělení druhé osoby Nejsvětější Trojice.

Pluralismus: Nadpřirozená obec

Po náboženských válkách v šestnáctém století a vestfálském míru ve století sedmnáctém se politická nálada na Západě změnila z náboženského integralismu v zájmu jednoty na dobrovolnou náboženskou toleranci v zájmu míru. Političtí teoretikové byli postaveni před problém vytvoření takového politického řádu, který by dokázal pokojnou cestou vyřešit otázku vnitronáboženského rozdělení v rámci nově chápané jednoty křesťanského světového názoru. Tento nový pluralistický řád měl být založen na historické nevyhnutelnosti sekularizace. Jak poznamenává Jacques Maritain:

„V míře, v jaké se občanská společnost stala dokonaleji odlišená od duchovního prostředí určeného církví – proces, který byl sám o sobě pouhým rozvinutím evangelijního rozlišení mezi tím, co je císařovo, a tím, co je Boží –, utvářela se občanská společnost na základě obecného dobra a společných úkolů, které jsou pozemského, „časného“ nebo „sekulárního“ řádu a na kterých se občané, patřící do různých duchovních společností, rovnoměrným způsobem podílejí.“

Praktická dichotomie sekulárního a posvátného je nevyhnutelná, protože je důsledkem dichotomie teoretické, vyžadované jak rozumem, tak samotným zjevením.

Je ovšem třeba mít na mysli, že tato oprávněná dichotomie umožnila utvoření nesprávně pojaté dichotomie modernity, vyznačující se absolutním oddělením náboženství od veřejného života, odkřesťanštěním společnosti a vyhlazením posledních vzpomínek na skutečnost Božího vtělení z obecného povědomí lidstva. Náboženský a kulturní pluralismus, který je dnes na Západě výsledkem tohoto postoje, není založený na zdravé úctě k rozdílům a toleranci k omylům v kontextu společenského uznání Božího vtělení; místo toho jsme svědky povrchního pluralismu, založeného na privatizaci náboženské pravdy a na dogmatickém vyžadování náboženské lhostejnosti ve veřejném životě.

Co může být odpovědné za tento jev? Tvrdím, že přes údajnou religiozitu moderních společností existuje zde propastný nedostatek povědomí o společenském významu Božího vtělení. Křesťané musejí uznat, že společnost jako taková, nejenom jednotliví lidé, je touto novou skutečností zaměřena k životu nadpřirozenému. Lidská společnost byla jistě událostí Božího vtělení povolána k novému cíli. Již nemůže být pouze pomocným prostředím pro praktikování ctností nebo jen nutnou podmínkou pro ustavení řádu, jako tomu bylo v klasických politických modelech, nýbrž musí napomáhat v disponování pro život milosti, zprostředkované katolickou církví.

Protože změnilo podstatným a nevratným způsobem lidskou společnost, zasluhuje si Boží vtělení, aby mělo ve společnosti životnější, veřejný význam a aby bylo vyjádřeno a slaveno způsobem, který by nebyl omezen na pouhou osobní nebo soukromou oblast. Dva názorné příklady toho, kde je „inkarnační pohled“ velmi potřebný, je vzdělání a naše veřejná diskuse o svobodě.

Vzdělání: vtělená moudrost

Jak učil Platón, počátkem vědění je údiv, nikoli smyslová touha nebo ekonomická potřeba, a jeho naplněním je úcta, nikoli osobní uspokojení nebo prospěch. Proto musí být vzdělání ve svém nejplnějším smyslu zaměřeno na předmět nebo bytost, která nejdokonaleji vyvolává údiv a vede k úctě. Touto bytostí je samo Bytí, tj. Nejsvětější Trojice, která se zjevila Mojžíšovi na hoře Sinaj jako plnost existence – „jsem, který jsem“ – a světu v chlévě jako božské Dítě. Vtělení nás učí, že všechno stvořené má podíl na Slovu, je odrazem Slova, které se stalo tělem. Při řádném zkoumání stvoření se tedy v jistém smyslu člověk setkává s Kristem. Spekulativní moudrost, poznání konečných principů a účelů věcí je nejvyšší rozumovou činností s tím, že všechny ostatní činnosti, jak rozumové, tak praktické, jsou jí podřízeny.

Jak dokládá Richard Weaver v knize Ideas Have Consequences (Myšlenky mají následky), pokles vzdělání začal někdy ve středověku v okamžiku, kdy byl filosof zbaven své veřejně uznávané autority. Od té doby již nebyla Boží moudrost základním požadavkem vzdělání, lidské moudrosti, klasického řečnictví, technické odbornosti, ideového souladu a jejího místa se zmocnil všeobecný skepticismus. Konečným výsledkem tohoto sesazení moudrosti z trůnu bylo vítězství intelektuální anarchie, kde vzdělávací instituce už nedokázaly vysvětlovat, co je vzdělání či zda je objektivní poznání vůbec možné.

Ale tato neúprosná umíněnost pedagogů ustavit jednotící nit vědění – zvláště těch pedagogů, kteří současně popírají potřebu takové niti – odhaluje její nutnost. Příčinou této nutnosti je skutečnost, že předmětem rozumu je jednota univerzální pravdy, a různé obory jsou pouze jejími jednotlivými stránkami. Curtis Hancock píše: „Tomáš Akvinský věřil, že jednotlivé obory se mohou vzájemně oslovovat, protože mají společný předmět: pravdu. Pohlížejí na pravdu nebo skutečnost z různých hledisek. Obory se vzájemně doplňují podle rozsahu svých pravd; neprotiřečí si. Pravda je jednota. Pokud je poznání autentické, znamená to, že mysl chápe realitu veškerenstva. To je klíčovým principem vzdělání, protože jestli má být někdo vzdělán, musí být schopen spojovat to, co právě poznal, s tím, co již ví.“

Vtělení Slova, které je věčným prototypem všech slov, je jedinou nití, která může spřádat dohromady ono pestré tkanivo vědění.

Svoboda synů Božích

Podle pronikavé formulace lorda Actona „svoboda není moc dělat to, co se nám líbí, ale právo činit to, co bychom dělat měli“. Právě uznání vnitřního a nezbytného spojení morální správnosti a svobody je duchem Západu. Toto spojení je dvojí; sestává se z poznání a poslušnosti. První část naznačuje existenci objektivního morálního řádu ve světě, který je možné poznat přirozeně, tj. řádu, který je přístupný rozumovému poznání. Druhá část značí tvrzení, že poslušnost vůči tomuto morálnímu řádu, poznávaná zvnějšku zákony a vnitřně rozumem, tvoří dobro člověka. Podle Aristotela a sv. Tomáše je dobrem člověka dokonalá blaženost. Od těchto filosofů se však učíme i tomu, že blaženost je svoboda, neboť protože svoboda je činnost, která je naprosto soběstačná (tj. nikdo si nepřeje štěstí kvůli něčemu jinému), a protože soběstačnost je jádrem svobody, potom blaženost je činností svobody par excellence. Nejsvobodnější jsme tehdy, jsme-li poslušni mravnímu zákonu. Slovy Dietricha von Hildebranda „poslušnost vůči morálním závazkům, která je se skutečnou svobodou zcela slučitelná, vytváří dokonalost v transcendentní svobodě člověka“.

Jak toto všechno souvisí s Božím vtělením? Viděli jsme, jak je svoboda spjata s pravdou a štěstím; a skutečnost Božího vtělení nás učí, že skutečný konec člověka, účel, pro který byl stvořen, je dospět k dokonalému, věčnému štěstí tím, že se bude podílet na božské pravdě oním nejniternějším viděním podstaty Boží. I když svoboda zůstává „právem činit to, co je správné“, již to není pouhé právo být poslušný příkazům přirozeného zákona, ale je to výsada podílet se na Božím životě prostřednictvím náboženství, jež Bůh za tímto účelem ustavil. V Božím vtělení jsou tedy přirozená pravda a přirozené štěstí nahrazeny nadpřirozenými pravdou a štěstím, které nám zjevil Boží Syn; přirozenost již nadále není primárním těžištěm lidské svobody. Po vtělení již není možné pouhé sekulární chápání svobody, protože „měli bychom“ bylo v životě člověka přetvořeno z jen časné povinnosti na nebeský dar.

Vtělení: Jak byl sjednocen Západ

Význam vtělení pro západní civilizaci rozhodně nelze přecenit. Západní civilizace je plným rozvinutím Božího vtělení do všech stránek lidského života. Západní civilizace vždy ponese božský otisk Ježíše Krista a jeho církve, ať již je skrytá v tušeních antického světa, ve zbožnosti Jeruzaléma, v aténské filosofii a v římském zákoníku, otevřeně uznávaná ve státnictví, společenství a duchovnosti středověké Evropy, nebo zahalená smyslem pro svobodu a rovnost v Americe. Fakt, že pro současné veřejné diskuse o politickém řádu, o intelektuální a morální formaci, o povaze svobody a podstatě naší civilizace je skutečnost vtělení považována za bezvýznamnou, by byl nejspíš nepředstavitelný, kdyby však nebyl tak nepochybně zřejmý. Jak mohla civilizace, zrozená ve všeobecném přijetí a vyjádření nadpřirozeného zjevení a náboženské autority jak veřejné, tak společenské, natolik zbloudit od svého dědictví, že tuto autoritu popírá? Ještě více znepokojuje, že tatáž civilizace stále tvrdí, že má náboženství ve svém srdci!

Hlavním důvodem tohoto zdánlivého paradoxu, této duchovní schizofrenie je podle mého mínění tendence moderního myšlení, dokonce i nejkonzervativněji a nejvíce nábožensky zaměřeného, posuzovat takové věci jako pluralismus, výchovu, svobodu a západní civilizaci odděleně jednu od druhé a od nadpřirozeného světa, od Božího vtělení. To umožnilo sekularismu jeho agresivní výpad. Ve světle vtělení však vše vypadá dosti odlišně. Když například uvažujeme o problému pluralismu, musíme uznat, že náboženská svoboda, svoboda uctívat a poslouchat Boha v rámci příslušných mezí obecného dobra, je právem všech lidí. Ovšem ve světle Božího vtělení se musí člověk vypořádat s oním smělým tvrzením katolicismu, že je jediným, pravým náboženstvím, které Bůh ustanovil pro určený návrat lidské společnosti k němu samému. Ona samozřejmá náboženská lhostejnost, přítomná v současných diskusích o pluralismu by tedy nebyla možná, kdyby bylo Boží vtělení chápáno ve svém všepřeklenujícím významu a autoritě. A opět, jestliže podstata výchovy, přetvořená skutečností Božího vtělení, je katolickou teologií podstatně zaměřena ke kontemplaci božského, pak úloha církve, pověřeného správce božského učení, při vzdělávání společnosti by měla být samozřejmá; veřejná výchova by v katolické společnosti byla pod přímým dohledem katolické církve a nebyla by vykázána pouze do oblasti soukromé, dobrovolné, jak je tomu dnes. Konečně na svobodu, jako deklarovaný cíl všech liberálních demokracií, je nyní nutné pohlížet ve světle vtělení tak, že zahrnuje problematiku výchovy i pluralismu novým způsobem. Jestliže je svoboda právem dělat to, co je morálně správné, a poznání toho, co je správné, je směrodatně dáno katolickou církví a ne společenskými vědami, praktickou potřebou nebo veřejným míněním, potom pro dosažení svobody musí dát společnost přednost svobodě katolické církve před všemi ostatními vzdělávacími institucemi; neboť pouze církev může tvrdit, že má bezprostřední poměr k Božímu vtělení. Krátce řečeno, Boží vtělení nemůže být považováno za soukromou záležitost v žádné z těchto oblastí, má-li se na ně pohlížet spravedlivě.

Vtělování Božího vtělení

Naznačil jsem, že dogma pluralismu vyloučilo Boží vtělení jako hlavní základ západní civilizace, a to s tím důsledkem, že mnohé stránky současného života, jako je výchova a vzdělání či akceptované hranice veřejné debaty, nyní vyjadřují namísto Srdce Ježíšova boha pluralismu. Myslím však, že tento falešný bůh nakonec ztratí na Západě svoji důvěryhodnost, začnou-li katolíci brát skutečnost Božího vtělení vážně. To znamená, že nedovolí, aby kterákoliv stránka západní kultury byla v myšlení nebo praxi oddělena od života milosti a jeho zdroje, Božího vtělení. Jestliže byla sekularizace v minulém století prostředkem k rozkladu západní civilizace, potom jediným účinným receptem pro její znovusjednocení je posvěcení.

To nejdůležitější, co můžeme jako katolíci udělat pro to, abychom „vtělili“ Boží vtělení do života společnosti, je vtělit Krista v sebe samé. To vyžaduje především jednotu našich duší s ním. Duchovně je tato jednota zde ve světě dovršena u oltářní mřížky, ale aby tato jednota nesla plody, musíme na ni být vhodně připraveni; musíme si být jisti, že naše smysly, city, představy, rozum a vůle poznaly Krista takového, jaký skutečně je, v celé jeho kráse, dobrotě, svatosti, transcedenci, tajemství a lásce. Proto to nejpraktičtější, co mohou katolíci pro společnost učinit, je účast na takové mši svaté, v níž je setkání s Kristem zároveň nejautentičtější a nejintenzivnější. Právě účast na „tridentské mši svaté“ je tím nejpraktičtějším, čím může katolík k obnovení katolické kultury přispět.

Za druhé, abychom „vtělili“ Boží vtělení do společnosti, musíme mít alespoň tušení o tom, jak by taková společnost v naší době měla vypadat. Jak učil sv. Tomáš, zamýšlený cíl je první příčinou činu. Je samozřejmě mimořádně obtížné představit si do všech podrobností společnost žijící s vědomím Božího vtělení, aniž bychom ji sami někdy dříve zažili. Zvláště obtížné je to proto, že jsme si navykli smyslově, citově, rozumově i duchovně na život ve společnosti, která je ke skutečnosti Božího vtělení netečná. Abychom si takovou představu vůbec mohli začít utvářet, musíme nejprve pochopit zásady, ze kterých by vyrůstala. Tyto zásady můžeme nalézt v dostatečně objasňující formě a navíc ve formě autoritativního učení v encyklikách papežů z konce devatenáctého a začátku dvacátého století, jako jsou Immortale Dei papeže Lva XIII. a Quas primas Pia XI. Rovněž je možné se ponořit do autentického popisu dějin křesťanstva, zejména ve Francii a Itálii třináctého století, tohoto vrcholu křesťanské éry, kdy společenská vláda Krista Krále byla nejen ustavena, ale také uznávána.

A do třetice, abychom v našem světě i sami v sobě objevili, co to znamená žít pro Krista Krále, musíme ho vtělit do těch oblastí společenského života, které jsou v našem přímém dosahu a péči. Říkám „v našem přímém dosahu a péči“, protože kdybychom vyhlašovali Kristovo království v každé době a za všech okolností, brzy (ne-li okamžitě!) bychom vyvolali hněv pluralistického boha a jeho ctitelů, a možná bychom tak neprozíravě ohrozili svoji pověst, existenci a prospěch rodiny. Ale přesto můžeme do značné míry beztrestně mluvit a jednat jako integrální katolíci v těch oblastech společenského života, které jsou dosud pod naším přímým vlivem. Tak by naše rodiny, školy, farnosti, soukromé organizace, apoštoláty a noviny měly hlásat, že plně uznávají Kristovo království; i když je ještě nemůžeme nastolit ve státě, můžeme je nastolit v těchto dílčích oblastech života. Intronizační obřady, veřejná procesí, zavádění pravých katolických zásad v hospodářství, jako je spravedlivá mzda, studijní skupiny zaměřené na tradiční sociální učení církve, to jsou způsoby, jak vtělovat Krista do společenských oblastí, které jsou pro něj ještě stále otevřené. Katolické instituce by měly být spravovány Kristem tak, aby se staly baštami zdravého rozumu, záštitou před pluralistickým bohem a mikrokosmem Kristovy – ač státem neuznávané, ale reálné – vlády v lidské společnosti. Tímto způsobem by lidé mohli být vystaveni přitažlivé a přesvědčivé alternativě dogmatického pluralismu, sekularismu, materialismu, komercialismu, naturalismu a eroticismu, v nichž se dnes topí až po uši.

Existuje jedno opatření, které katolíci mohou a musí uskutečňovat i ve větších společenských, kulturních a politických celcích, i když to je spíše morální postoj než konkrétní praktický plán činnosti. Katolíci, kteří chtějí žít ve společnosti neignorující skutečnost Božího vtělení, si musejí dát pozor, aby z politováníhodné skutečnosti hlubokého náboženského pluralismu západních společností a jejich oficiální politiky nábožensky neutrálních států nevyvozovali zásadu, že to jsou nějakým způsobem výlučné prostředky pro obhajobu „svobody“ a „důstojnosti člověka“. Takový závěr by totiž výslovně odporoval katolickému učení o společenské vládě Krista Krále.

Musíme mít na paměti, že z hlediska pluralistické politiky se katolíkům přirozeně jeví jako nemoudré, nespravedlivé a dokonce zrádné hájit a uskutečňovat svůj morální závazek pracovat pro všeobecné uznání společenské nadvlády Krista a jeho církve. Aby tedy katolík zůstal v naší společnosti věrný Kristu a jeho církvi, musí riskovat, že bude považován za rozvratníka, člověka nemorálního či dokonce zločince, když tvrdí, že Bůh opravdu chce, aby všichni lidé byli katolíci a všechny národy byly katolické (tj. potom, kdy většina občanů v každém státě se svobodně obrátí ke katolicismu). Jistě, aby se mohl katolík těšit z časných výhod pluralismu, aby se vyhnul jeho hněvu a společenskému trestu, je nucen jednat, jako by Kristovo království bylo pouze soukromou záležitostí. Jestliže však zůstáváme navzdory tomuto pokušení našemu Králi věrni, budeme konat právě to, co po nás Bůh v politickém životě požaduje.

Možná že kdyby nebyli katolíci tolik zmámeni potleskem pluralistů a kdyby se tolik nebáli, že budou ignorováni a odmítáni jako „politicky neschopní“, mohli by uznat za moudré ono dlouhodobé směřování k obrácení všech jednotlivců a národů ke Kristu, dokonce i tehdy, kdy to znamená být krátkodobě politicky a kulturně ignorováni. Možná že tento druh nadpřirozené politické strategie, tato hrdinská trpělivost a sebeobětavé utrpení, tato věrnost království Jeho Výsosti jsou tím, co náš Pán od katolíků žádá, dokud se on a jeho Královna svých dočasně zbavených trůnů nezmocní zpět.